Bílov - Děrné 0:3

Bylo, nebylo. Kdesi v drsných hvozdech nedaleko začouzené ostravské pánve se z touhy dělat věc nejmilejší zrodil nápad, který spojil v jeden tým pár lidí, jež srdcem a duší stále patřili spíše ke klukům. Více než kladný vztah k míči kopanému, to je oč tu běží. Několik kamarádů z dorostu vyběhlo vstříc poslední soutěži, přibrali podobné šílence a opřeli se do toho.

Jak to už však bývá, cesta to není lehká. Lemovaná trním v podobě porážek, jedovatými slinami draků, které přesně sedí na ostrá slova do vlastních řad probíhajících týden co týden na zeleném pažitu či velmi častá bezmoc v dosažení cíle. Saň jménem IV. třída čítá plných 11 hlav a nám se prozatím nepodařilo udolat jedinou. Solidní ostří jsme otupili hned v prvním kole, v těch dalších jsme již šli do boje s meči druhé či třetí garnitury. Nejinak tomu bylo i tento víkend, kdy nám los přivál Děrné, tedy hlavu, která se dala setnout. Ano, správně je tady zmíněn podmiňovací způsob. Naší vlastní bezzubostí jsme však soupeře absolutně ničím nepřekvapili a i přes hustý déšť, který skrápěl trávník, jsme se opět šeredně popálili.

Máte chuť na fakta?! Myslím, že nejsou příliš důležitá, ale aby bylo statistikům učiněno za dost, zmiňme je tedy. Několik nevýrazných střel, jedna krásná hlavička těsně vedle branky a trestný kop vytěsněný s nejvyšší námahou mimo tyče. Že je to žalostně málo? To máte, kurva, pravdu! Záměrně zde neuvádím autory těchto „akcí“, vnímavý čtenář možná na konci zjistí, proč…

Vraťme se zpátky do mračen představivosti a pohádek. Ty přeci vždycky musí končit dobře. Honza z pece na zámek dojde, veškeré zlo bude zahubeno a pokud neumřeli, slaví vysoká vítězství dodnes… Jak je na tom pohádka z vesnice na kopci? Nuže, milé děti, dost bledě. Nalhávat si něco nejde, protože bychom si lhali do vlastní kapsy.

Oněch jedenáct kamarádů (i přesto, že je nás více, uvádím záměrně číslo evokující slavné dílo o fotbalovém veletýmu E. Basse) se pomalu ale jistě vzdalují sami sobě. Na hřišti se dokážou poslat do míst, kde záda ztrácejí svůj slušný význam, všichni bez výjimky vidí chyby druhých velice jasně, ale sebereflexe jaksi pokulhává. Přesně takhle působí demotivovanost z každotýdenních porážek. Padnout na prdel za druha v týmu? V FK Bílov přežitek. Snůška ostrých slov na jeho adresu je přeci lepší. Zejména díky tomu se s námi čas od času někteří rozloučí. Pořád ještě myslíte, že to stojí za to? Nakonec třeba dojde k úplnému rozkladu a lidi, kteří spolu ještě včera s chutí zašli na pivo se budou raději navzájem vyhýbat. Je to opravdu adekvátní cena za zachování si ješitného ega…?! A propos, ego! Troufám si tvrdit, že tým je složen z výborných hráčů. Ale 1+1+1+1+1+1+1+1+1+1+1 jednoduše není 11, i když se to tak na první pohled může zdát. 11 sólistů nehraje v žádném uměleckém souboru, natož potom v téhle pralesní lize.

Není to však jediné zlo v FK Bílov. Skutečnost, že se nic neděje ve věci vlastního hřiště, je taky poměrně ubíjející. Ve své podstatě jsme bezdomovci, kteří museli vzít zavděk azylu ve Velkých Albrechticích. Ale upřímně…kdo by stál o přiblblý tým, který nikdy nevyhraje?

Ale třeba se opravdu vše v dobré obrátí. Třeba jsme opravdu jen v cestě plné trní, za kterou čeká zlatý zámek. Vždyť i v pohádkách je ponaučení, že nic nebývá zadarmo a vše bývá vykoupeno tvrdou prací. Každopádně prvním krokem by mělo být více respektu. Hlavně sami k sobě. Od prvního po posledního hráče. Žádný čurák ani kokot s námi v týmu nehraje. "Jen ti, kteří se mnou budou slavit budoucí vítězství. "