FK Bílov - Olbramice 1:2 (1:1)

V typicky podzimním počasí a terénu přivítal FK Bílov další tým, který si brousil zuby na to, jak lehce získá 3 "povinné" body. Tyhle úvahy byly podpořeny faktem, že Olbramice jsou týmem, který nám svědčí pravděpodobně nejméně. Jejich způsob hry nám vždy působil velké problémy a i my jsme měli mírné obavy, aby zápas neskončil stejně jako v posledním měření sil, kdy naše "snažení" skončilo dvouciferným skore a totálním zesměšněním všech zúčastněných. Nic z toho se však nestalo. FK Bílov dospěl...složil maturitu...přišel o panictví...postavil se prostě pevně na své nohy. Na výsledek nemá cenu pohlížet, tentokrát je důležitý předvedený výkon. Jako už po několikáté na podzim, svého soupeře jsme přehráli. Už jen malinký krůček schází...

První poločas, zejména pak jeho úvodní dvacetiminutovka, byla poměrně opatrná. Oba týmy pozorně bránily a svého soupeře nechtěly pustit ani do náznaku šance. Občasné propagační střely měly brankáře snad jen upozornit, že jsou na fotbale a taky je v sychravém počasí trošku zahřát. Jenže pak přišlo opět to, co už se stává takřka pravidlem. Soupeřův záložník si narazil se spoluhráčem míč a famózní ranou zpoza velkého vápna napálil míč od břevna do naší sítě. Po kolikáté už se proti nám někdo "životně" trefil?! Nic, nebrečme, jsou horší věci a AK "pre flop" taky věčně prohrávat nemůže. Časem osud zpozná, kdo drží lepší list a dá pocítit dobrodruhům s 2,7 "off suit", že pánem u stolu je někdo naprosto jiný...

Zpět k zápasu. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Po pár minutách si Kuba Thiel posunul míč a soupeři nezbylo nic jiného než jej faulovat (bohužel, nakonec musel díky zranění z tohoto souboje odstoupit ze zápasu). Míč si postavil Robin Kasprzyk a z 25 metrů vyslal "střelu kalenou", která skončila v šibenici hostující svatyně. Od té doby na hřišti už existovalo pouze jedno mužstvo - mužstvo Bílova. Hosté působili jako sporadický komparz. Permanentní tlak, nárůst rohů a celkové ovládnutí prostoru v podání domácích charakterizovalo celý zbytek zápasu. Ve vedení a důležitý gól do šatny mohl snahu Bílova přetavit Robin Kasprzyk, který dostal překrásný pas za obranu od Michala Kleina (pánové a dámy, smekejte, tomuhle člověku táhne na čtvrtý křížek a na hřišti nevypustí jediný souboj, jediný míč není pro něj ztracený! hip-hoper či poblázněný teenager by řekl R3Sp3cT, já bych však, kdyby se to hodilo do současné doby, začal nosit klobouk a při každém setkání smekl v hlubokém úklonu!), kličkou dovnitř se zbavil obránce a místo umístění míče na zadní tyč, v obrovské šanci jen slabě vystřelil na tu přední. Dát v tento moment branku, bylo hotovo. Nejen chyby obrany rozhodují zápasy a pokud máme připomínky k ní, musíme si nepokrytecky přiznat, že tentokrát to zazdila druhá strana.

Druhý poločas jen prohloubil enormní převahu Bílova. Hosté si připadali jako na kolotoči, a to za něj ani nezaplatili. Množství šancí, střel a závarů, z nichž vyniká především překrásná hlavička Pavla Otta, kterou, bůhvíjakým způsobem dokázal hostující čaroděj v bráně vytáhnout na roh, jasně poukazovala na to, kdo pevně třímá otěže zápasu v rukou. Avšak i nejposlušnější kůň občas kopne a tak podle staré fotbalové pravdy "nedáš, dostaneš" (ne, opravdu jde o fotbalovou a ne sexuální poučku ), jsme nakonec plakali nad rozlitým mlékem my. Z naprosto ojedinělé akce hostí, navíc z neslané, nemastné šance, jsme inkasovali branku. Jako už by se to stalo pravidlem, jakoby nebylo přáno shůry...Závěr zápasu už jsme dohrávali v křeči. Snahy o přesunutí míče dopředu končily v zámezí, na kopačkách soupeře nebo jednoduše nenašly svého adresáta. Závěrečný hvizd se tak změnil v "pazvuk", který mnohým z nás opět sevřel ruce v pěst. Vědomí, že předčíš svého soupeře, je sice příjemné, ale vítězství, to sladké opojení, ten euforický pocit z naplněných snah, ten je o něčem jiném. Snad se jej opět dočkáme již tento víkend v sobotním "obědovém menu" ve 12:30 na hřišti ve Velkých Albrechticích.